Emi má hačí. Pepi má hačí. Mami nemá hačí.
Ano, Emilka i Josífek mají svoje křesílko. Dohromady, poděděné po jejich tetičce, ale mají ho.
Minimálně bambilionkrát denně si do něj sednou a důležitě na
mě zpoza knížky mžourají.
A já sedím na podlaze a tiše závidím :D Ten
čas na knížku, ale hlavně to posezeníčko!
Po svém toužím už nějakou dobu. Do našeho starého "mini bytu" se nevešelo, vlastně ani sedačka.
Sedávali jsme na posteli plné polštářů. Tady už se nám vejde obojí a vytouženému křeslu držím
čestné místo od prvního dne, co jsme se sem nastěhovali. Slibovala jsem si, že si nějaké to své
křesílko "do nového" pořídím, abych měla v čem pohodlně kojit druhátko, které jsme tehdá teprve
čekali. Nebo bych si v něm hrála na neviditelnou a pokoušela se trochu odpočívat.
Možná by se našel i malinký kousínek času na knížku...
"Josífku, já bych chtěla křeslo..."
"Tak řekni taťkovi, ať ti ho udělá. Nebo dědovi, on má ponk a kladivo. A pilu, to se musí nejdřív takhle uřezat,... Mami, tak já ti ho nakreslím."
