A je to!

Jsme přestěhovaní. Jsme poprvé ve svém. Už to bude měsíc a já se stále štípu, zda je to pravda.
(Ehm, to na fotce není náš byt, ale dílna Josífkova dědečka/mého taťky ... ikdyž je pravdou, že v jisté době to
na bytě vypadalo dost podobně :D 

Z bytu "jéé, ten je fakt úžasný, hned k nastěhování" se stal byt "tohle, tohle, tohle, ano, i tohle

je nutné zrekonstruovat, než se nastěhujete". A měsíční "kosmetické úpravy" se protáhly na půl

roku rekonstrukcí "pořádně od podlahy", včetně toho, co je pod podlahou. Bylo to náročné, kdo zažil,
jistě chápe:-) Dědeček (občas i s babičkou) najezdil stovky (vlastně spíš tisíce) kilometrů, aby nám
 skoro každý víkend pomohl, tatínka Josífek viděl ráno odcházet do práce, někdy stihl táta domů
 zaskočit na oběd, aby nás viděl, no a sem tam zvládl přijít ze stavby dřív, než šel Pepi spát (a to
 mladej rozhodně nechodí na kutě "po večerníčku":) Opravdu obdivuju maminky, které jsou na děti
 každý den samy. Před rekonstrukcí jsem brblala, že manžel bývá douho v práci (chodil domů AŽ
 kolem páté/šesté). A teď mi to najednou příjde jako úplná pohoda, když je doma UŽ kolem páté/šesté :D Jooo, šest večer nebo deset v noci je prostě rozdíl :)

Sice ještě bydlíme mezi krabicema, spoustu věcí doděláváme za pochodu, ale jsme tady.
Spolu a ve svém (zadlužení až do příštího života, ale co už, to je zase jiná pohádka) :-)

Bez pomoci rodiny a kamarádů bychom rekonstrukci nezvládli. Tímto ještě jednou obrovsky
DĚKUJU i tady, v mém virtuálním světě! No a PAT A MAT už budou navždy spjatí s naší velkou rekonsrukcí. Při finišových úpravách nám totiž tady vyhrával jeden díl za druhým. 

(To víte, hlídací babičky 100 km daleko, takže pokud jsem chtěla s něčím přes týden pomoct i já,

 musel u toho být i Pepi. A ač se televizi vyhýbáme, tady jsme ustoupili. Jinak ho od těch vrtaček,
 malty, kladiv, šroubováků, žebříků, drátů, trubek a já nevím čeho všeho prostě odlákat nešlo.)

No a aby to pracantům ladilo se znělkou, která se bytem nesla, namalovala jsem svým třem
 osudovým chlapákům "pracovní úbory". A vážně měli radost všichni tři, ne jen ten nejmenší :D

Pepi si PATA A MATA vážně zamiloval. Nejsem si jistá, zda jsou těmi správnými vzory :D
Pořád si na ně hraje a napodobuje je... až mě to občas děsí. Například když se snažil
 vyšplhat na svou židličku, kterou si postavil na svůj malý stolek... prý to tak dělají, no, raději
bez komentáře. Nebo jednu dobu pořád vytahoval všechny knížky z knihovny a skládal je
do komínků na zem. Hádejte, kde to viděl. :D
Ale teda úvodní znělku zpívá parádně:-)